Nedělní chvilka poezie – Óda na ulici
Pátým pokračováním Nedělní chvilky poezie si dovolím porušit zaběhnutý pořádek. Tentokrát si totiž nepřečtete starší báseň z mé tvorby, nebude zveřejněna báseň z pásma Odstíny… bude to naprostá novinka, kterou jsem napsal v úterý odpoledne pro Vrbu – kamarádku, která si tu přezdívku zaslouží, protože mě vždycky vyslechla, když jsem se potřeboval vykecat, a co víc, narozdíl od vrby z onoho známého mýtu je schopná udržet ta největší tajemství (díky čemuž jsme ostatně byli svědky velmi zajímavého příběhu s několika opravdu zábavnými momenty).
Každopádně, napsala mi odkudsi z Británie, kam, pokud se pamatuji dobře, odjela s přítelem na rok studovat. A i když se říká, že v cizině je tráva vždycky zelenější, člověk si vždycky dřív nebo později uvědomí, že doma je doma. Možná z toho důvodu, z kontextu našeho instant-messaging rozhovoru, vzešla báseň, kterou jsem neupravoval, nevylepšoval, neladil a nepiloval. Prostě jsem ji bez přemýšlení, naprosto spontánně, napsal a nechal ji tak, jak je (a poslal ji Vrbě, samozřejmě, protože právě v rámci toho rozhovoru báseň vznikla; v rámci rozhovoru, a tak trochu v rámci podzimu, který se rychle blíží). Není dokonalá, ale jejím obsahem je právě to, čeho si člověk většinou málo váží, dokud není někde daleko za horami., Jejím obsahem je domov.
Óda na ulici
Pod ocelově šedou oblohou, kde motory strojů zpívají ukolébavky,
tam, až tam nahoře, kde se koruny stromů stýkají
s dráty trolejbusových vedení, tam, až tam,
tam nahoře za okny mám svůj pokoj
svůj dům, svůj hrad…
Pod ocelově šedou oblohou,
tam, jen tam,
tam žiju svůj život…
Jan “Joanis” Haluza alias Johnas Branch (9/2011)
VĚNOVÁNO VRBĚ, kamarádce, která vždycky naslouchá